Leckdy se přemýšlí nad tím, která kultura je vlastně nejlepší. Na světě jich existují tisíce, přičemž nové neustále vznikají a ty staré zanikají. Jistě, můžeme namítnout, že některé z nich existují již staletí, avšak jen málokdy ve skutečně nezměněné podobě, a jen málokdy si uchovávají svůj původní význam. Z mnohých z nich se stala jen představení pro turisty. Je tedy jasné, že chceme najít tu skutečně nejlepší.
Problém je, že toto je značně subjektivní problém. Z valné většiny za ni totiž budeme považovat tu, ve které jsme vyrůstali. Výjimku tvoří ti, kteří jako děti hodně cestovali a potkávali rozličné množství nejrůznějších kultur. Valná většina z nás však vyrostla pouze v jedné, kterou jsme následně převzali za svou. Je však na místě se ptát, proč se na tuto problematiku nedovedeme dívat realisticky a objektivně rozhodnout.
Důvodem je především to, že spolu s kulturou přejímáme i její společenské normy. Ty se následně stanou základem, podle kterého porovnáváme vše ostatní. Stane se normou, kterou považujeme za základ, tím, co nám slouží k rozlišení dobrého a zlého. Máme je zabudovány jako jakýsi morální kompas, a je tak jasné, že pro nás nebude snadné přijmout nějaké jiné, zvláště pokud se od té naší značně liší.
Jistě, v minulosti to mělo svou evoluční výhodu, proto je toto chování také tak pevně zakotveno v našich genech. Pomáhalo totiž stmelit kmen proti ostatním, a tak zvyšovalo jeho šance na přežití. Proto se toto chování tak vtisklo do našich genů, a proto jej máme ještě dnes, i když již nejen není potřeba, ale je také kontraproduktivní.
Jak ale tedy máme vyhodnotit, která je ta nejlepší? Není to tak snadné. Nemůžeme totiž naše normy aplikovat plošně na všechny kultury, byť by se nám chtělo. Například v Indii bychom si neměli dávat hovězí, kdežto u nás jej jíme bez problému. To ovšem neznamená, že jedni jsou lepší, než druzí.